Avi: Parašat Acharej mot – Kedošim (Lev. 16:1-20:27)

  Naše dvě paraši začínají slovy : „Acharej mot…“ = „ po smrti“, a myslí se tím po smrti dvou synů Áronových, Nádaba a Abíhú. Smrt je nepříjemná součást života. Občas sice může být i určitým vysvobozením, ale i tak je vždy chápána a prožívána bolestně. Je to ztráta, jinak se to dá brát těžko. Tóra s tím počítá a pozůstalým dopřává zvláštní čas i způsoby, aby všechna ta bolest nezůstávala jen uvnitř, ale mohla se přece jen nějak uvolnit a netížit tolik. I když, pravda, v tomhle zvláštním případě tomu bylo jinak. Ale i tak je třeba jít dál. Žít. Žít i za ty, co tu už nejsou. Judaismus je náboženstvím života. O posmrtném životě se toho v Tóře moc nedočtete. Vše se upíná k životu. A Áron dostává příležitost zapojit se do služby Bohu. Acharej mot- po smrti- synů se dozvídá, jakým způsobem má vypadat ta nejdůležitější bohoslužba jeho, jako velekněze, na Jom Kipur- v Den Smíření, kde právě on hraje tu nejdůležitější roli. Práce a odpovědnost ke druhým ho vytrhuje z truchlení a vede k životu.

  Áron dostává instrukce, přikázání, podle kterých pak postupuje. Někdy je židům předhazováno, že je jejich náboženství zákonické, plné přikázání, moc svazující. Tak ono je to jako v manželství.  Jistě znáte ten vtip : Kohn potká Roubíčka a říká mu : „Tak jsem slyšel, že jste ženatej. Tak to musíte být šťastnej !“ A Roubíček odpovídá : „No, to musím…“

  Bez špetky ironie by ten život nebyl až tak pěkný.  Ale tak jako v manželství je rozhodující vzájemný vztah, založený na lásce a vzájemné úctě, stejné to je i v případě našeho vztahu k Bohu. Je to vztah smlouvy : když vy budete dodržovat, tak já slibuji, že… - znáte to. A v manželství  je to i o práci, nejen o poezii.  Takže manželství se v určitých případech může stát bezduchým  spolužitím z povinnosti, ale jindy je to místo radosti, lásky, sdílení  všech starostí, vzájemná opora. A v tom druhém případě se nepočítá, co jeden pro druhého dělá, protože to člověk  jako ubíjející povinnost necítí. Takhle vnímám micvy, které nám Bůh v Tóře nadělil. A navíc On, jako náš Stvořitel, ví nejlíp, co je pro nás dobré.

  V naší paraše se dnes můžeme dočíst o zákazu požívání krve. Pojďme se na to podívat : „Duše těla je v krvi, proto jsem vám ji dal na oltář, jelikož za duši usmiřuje krev.“ ( Vajikra 17,11- překlad rabiho Sidona ) Proto Ramban píše, že krev je zakázána, protože je nabízena jako oběť na oltáři. Dalším důvodem zákazu je, že krev je „duší“ člověka i zvířete. Bůh nám dovolil jíst pouze tělo zvířete a ne jeho duši. Dalším důvodem je, že když je krev zvířete jeho duší, nechceme do svého těla dostat zvířecí duši. Člověk má mít svoje vědomí na vyšší úrovni, aby mohl studovat Tóru. To, co člověk jí, to pak obíhá krví v jeho těle a i jeho mysl je tím živena. Zřejmě ze stejného důvodu není košer jíst ani maso dravých zvířat, včetně dravých ptáků.  Nehledejme v tom pouze nějakou fyzickou danost, ale spíš duchovní proces vývoje.  Ramban taky píše, že nesmíme jíst krev proto, že Egypťané měli rituál, při němž  vykopali jámu, kterou naplnili krví. Věřili, že se kolem té díry vyskytují démoni a ten, kdo by se napil z této krve, by mohl vidět budoucnost. Takže Tóra nám podle Rambana zakázala požívání krve i proto, aby nám zabránila používat takovou šílenou, modlářskou magii.

  Naši budoucnost nemusíme věštit a už vůbec ne takovým bizarním způsobem.  Ona je daná našimi rozhodnutími, která svobodně činíme. Pokud se rozhodneme respektovat přikázání, která nám Bůh předal, včetně toho dnešního o zákazu požívání krve, stáváme se plnoprávnými účastníky smlouvy      s Bohem. Dnešní paraša je o smrti, ale i o životě. Zákaz požívání se pochopitelně netýká zákazu transfúze krve, jak to vyžaduje jedna nežidovská sekta. Náš Bůh je přece Bohem života a učí nás život respektovat. Nemusíme tedy mít obavy o budoucnost našich obcí, pokud přestaneme ustrašeně chodit kolem té egyptské jámy a začneme žít naplno svůj židovský život.