EUPJ

Koncem tohoto týdne bude v Praze konference EUPJ (European Union for Progressive Judaism). A protože Praha není od Štrasburku daleko, rozhodli jsme se s Elim, že se zúčastníme. EUPJ sdružuje progresivní komunity v Evropě, organizuje bejt-din, který provádí konverze a konference jednou za dva roky je možnost, aby se lidé z různých evropských komunit mohli setkat a vyměňovat si zkušenosti. EUPJ patří do WUPJ (World Union for Progressive Judaism), který pořádá konference pro komunity z celého světa v letech, kdy není pořádána konference EUPJ (Francouzi mimochodem vyslovují zkratku EUPJ jako "jupš").
Už se s Elim moc těšíme, i když je pár věcí, které mě na programu konference trochu zarazily (nemůžu říct šokovaly, protože zas tak velká očekávání jsem neměla...).
Předně mě trochu překvapilo, že jídlo při společném stolování nebude košer, ale jen vegetariánské (+ryby, doufám, že v hotelu Marriott, kde budeme jíst, rozumí halachické definici ryby!). Já chápu, že košer stravování pro nějakých 200 lidí není v Praze nic jednoduchého, ale i tak...Stejně tak mě mrzí, že je sice zorganizován minjan na šacharit (ranní bohoslužbu), ale už ne na minchu a maariv (s výjimkou kabalat šabatu). OK, ne všichni dodržují rytmus 3 modliteb denně, ale na druhou stranu, kdy mají účastníci možnost se modlit předepsané 3 modlitby denně v liberálním minjanu? Proč tu možnost nevyužít?
Další drobný detail je, že vzhledem k tomu, že letos začínal Pesach na šabat, došlo k posunu čtení Tóry mezi Izraelem a diasporou. Část liberálních komunit se řídí izraelským kalendářem, jaký oddíl tedy budeme v sobotu číst? Acharei mot-Kedošim nebo Emor?

Ale abych nebyla jen negativní, moc se těším na workshopy a přednášky, těším se, že po dlouhé době uvidím našeho bývalého rabína, který momentálně rabínuje v Barceloně a že uvidím známé tváře z Bejt Simcha. A v neposlední řadě se také těším, že vypadnu na pár dní ze stereotypu práce-domácnost-spánek, juchú!

Když tak uvažuju nad tím, co mě zarazilo v programu konference EUPJ, přivádí mě to k otázce, jaká by vlastně, měla být osobní náboženská praxe liberálního rabína? Jaká by měla být společná praxe komunity-měli bychom se spokojit se společným minimem (jako je například vegetariánské menu) nebo trvat na tom, že jídlo na společných akcích musí být košer, i když většina členů sama košer nedodržuje? Je dobré, když rabínova osobní praxe nijak nevybočuje z průměru komunity, nebo by měl jít rabín svou praxí příkladem ostatním?
Elie byl před měsícem v Paříži na konferenci AJL (Assemblée du Judaisme Libérale, francouzská lokální verze EUPJ) a dost ho šokovalo, když přítomní rabíni o šabatu vesele telefonovali, používali počítač a odpoledne si zašli do kavárny na kávu a po společné šabatové večeři neodříkali Birkat ha-mazon (požehnání po jídle). A totéž platilo i pro aktuální rabínské studenty, kteří si o šabatu pořizovali selfíčko před bimou. Jak mi pak Elie řekl: "Jsou milí, mají nápady i energii, ale neumím si nikoho z nich představit jako našeho budoucího rabína, kterého bych respektoval."
Pro mě osobně je velmi důležité, aby "můj" rabín měl solidní náboženskou praxi-nemusí praktikovat ortodoxně, ale neměl by být minimalista. Abych na svoje otázky dostala odpověď, která vychází z jeho praktických zkušeností, aby byl pro mě vzorem, jak skloubit moderní život, židovské rituály a židovskou etiku. Nemyslím si totiž, že od sebe lze oddělit rituální a etické micvot a trvat jen na těch etických. Koneckonců, rituální micvot nás často mohou k těm etickým nasměrovat, nebo otevřít jiný úhel pohledu. Už třeba jen tím, že když člověk praktikuje, vybočuje z většinové společnosti. A být "jiný" člověka stimuluje k větší toleranci, stává se citlivějším k různým nespravedlnostem. Pro úplnost dodávám, že takoví rabíni existují-například náš bývalý rabín, který je momentálně v Barceloně.

Co se společné komunitní praxe týče, myslím si, že tady je třeba opatrně balancovat mezi tím, jaká by komunitní praxe měla být a co je komunita schopná unést. Například tady u nás ve Štrasburku posouváme "standard" čtení z Tóry a bohoslužeb (i když ne vždycky se to daří), ale u společných večeří zachováváme model "nejmenší společný jmenovatel"-tedy vegetariánské menu a ryby, protože to umožňuje, aby se účastnili i ti, kteří mají hluboko do kapsy. Přinést mísu salátu, nebo platit košer večeři je rozdíl. A tento důvod je silný argument, proč tento model neměnit.

A jak to vidíte vy? Co očekáváte od "vašeho" liberálního rabína?