Elieho proslov u příležitosti Jom ha-šoa

Dámy a pánové,
když rabi Daniel Fahri, s podporou Serge Klarsfelda, zorganizoval v roce 1991 první veřejné čtení jmen francouzských židů, kteří se stali obětí šoa a také hrdinů židovského odboje, jeho úmysl byl dvojí. V první řadě chtěl dát jméno 76 000 francouzských židovských obětí šoa. Ale šlo i o veřejnou akci, která měla svést dohromady Francouze, ať už jsou židy nebo ne, aby společně přemýšleli nad mechanismy, které dovolily poslat na smrt židy, protože byli židé.
Od prvního veřejného čtení jmen francouzských židovských obětí šoa a hrdinů židovského odboje se mnohé změnilo. Francie, ústy tehdejšího prezidenta Jacquese Chiraca v roce 1995 přiznala svou spoluodpovědnost: při příležitosti připomínky "Zátahu na velodromu Vel d´Hiv" prezident Jacques Chirak přiznal, že 16 července 1942 Francie, země azylu, spáchala nenapravitelné, když bez řečí vydala ty, které chránila, jejich pronásledovatelům. Tento silný projev, který si zaslouží přečtení, představuje významný milník. Ale je nutné konstatovat, že přes všechny vzpomínkové akce a práci s mládeží, antisemitismus si stále ve Francii i v Evropě vybírá oběti. Ještě stále jsou židé napadáni, protože jsou židé, zejména v Ile-de-France (pozn. Paříž a okolí), kde je mnohým rodinám vyhrožováno, jsou napadány a nuceny se odstěhovat. Hřbitovy jsou vandalizovány. Rasismus a antisemitismus jsou šířeny prostřednictvím internetu. A ještě stále jsou židé zabíjeni, protože jsou židy. Vzpomeňme na Ilana Halimiho, který byl v roce 2006 unesen a tři týdny mučen, na oběti útoku na školu Otzar Hatora v Toulouse v roce 2012, oběti atentátu na obchod Hypercacher v Paříži v roce 2015, na Sarah Halimi, kde orgánům činným v trestním řízení trvalo dlouho, příliš dlouho, než připustili, že se jedná o antisemitskou vraždu a také na vraždu Mireille Knoll, která se odehrála ani ne před měsícem.

Ve sborníku esejí  "L´imprescriptible" (pozn. nepromlčitelné), Vladimir Jankélévitch prohlásil, v souvislosti s židy obývajícími varšavské ghetto v průběhu povstání a následně v souvislosti s židy obecně: " židé byli sami, jako vždy. Židé jsou vždy sami, zoufale sami, v obležené pevnosti". V této větě cítíme utrpení a bolestnou jasnozřivost tohoto filozofa, hudebníka a muzikologa, který šoa přežil a pro kterého připomínka obětí šoa byla morální povinností, povinností si připomínat tuto agonii, která, cituji: "bude trvat až do konce světa".
"Židé jsou vždy sami, zoufale sami", tato Jankélévitchova věta může znít ve svém zoufalství přehnaně. Vzpomeňme kupříkladu na mnoho Spravedlivých mezi národy, kteří byli plamínky světla v noci nenávisti a mlze lhostejnosti.
A přesto, nemůžeme nemyslet na samotu Ilana Halimiho, samotu Sarah Halimi, na samotu Mireille Knoll, tváří v tvář jejich vrahům.
"Židé jsou vždy sami, zoufale sami" napsal Jankélovitch, je na celém národě aby ukázal, že se Jankélovitch, navzdory své genialitě, zmýlil. Mobilizací boje proti antisemitismu, náboženskému fundamentalismu kázajícímu nenávist, proti těm, kteří předstírají, že se změnili aby byli volitelní, ale považují šoa jen za historický detail, ale i proti těm, kdo odpírají židm právo na vlastní stát, protože antisionismus není nic jiného než jen nový převlek staré nenávisti.
Jsou tedy židé "sami, zoufale sami"? Vaše dnešní přítomnost, vážení zastupitelé, reprezentanti civilních i církevních autorit, mládeži a vy všichni, to je počátek odpovědi.