Dnešní
parašu Toldot už jsme probírali ze
všech možných úhlů. Jedná se tu o vztah dvou bratrů, Jákoba a Ezaua. Ezau byl
ten prvorozený, Jákob až ten druhý. Přesto došlo k prohození této pocty a
nakonec dostal od otce poženání pro prvorozeného Jákob. Nechme stranou
okolnosti, za kterých k tomu došlo. Z textu samého vyplývá, že to
byla v podstatě sporná záležitost, která ale dopadla tak, jak měla. Ezau byl
lovec, zatímco Jákob- podle tradice -nabíral zbožnost a bohabojnost ve stanech.
Tak trochu intelektuálská pražská
kavárna proti zemitému zbytku světa.
K tomu přehození požehnání ovšem nedošlo kvůli Jákobově mazanosti,
Ezau přece už předtím lehkomyslně prodal svoje prvorozenství svému bratrovi za
tu příslovečnou misku šošovice. Prý
uvažoval tak: „No a co, když umřu hlady, k čemu mi bude prvorozenství?“
Takový byl jeho ostudný postoj! Myslel jen na momentální uspokojení svých
žádostí. Zní to jako dobrá rada všem nevěstám, jak vycházet s manžely- nakrm
zvíře! Jenže, když nakonec došlo
k tomu, že skutečně Jákob obdržel otcovo požehnání, teprve v tu
chvíli si Ezau uvědomil tu nesmírnost té
události. Ztratil něco, co už si nemůže koupit za sebevětší množství peněz.
Proto tu čteme: „Jakmile Ezau uslyšel slova svého otce, propukl v nářek,
velký a nesmírně hořký…“ (Berešit 27,34). Ano, někdy jeden okamžik, jeden podpis, může změnit osud člověka. Tak
nesmírně se mu může vrátit, že se v ten okamžik chtěl mít líp, uspokojit
svoje momentální, hmotné žádosti. Čest si člověk nekoupí. Hořký pláč, ani
popírání to nezmění.
Tradice ještě připomíná jednu věc: dodržování micvot se vyžaduje až od určitého věku, od 13 let. Protože se má za
to, že dítě ještě má nárok na chyby a dětské vrtochy, ale ve třinácti letech už
má být chlapec schopen být „bar micva“,
doslova synem přikázání. A Ezau
v té době už dávno dítětem nebyl, i když se tak stále choval…
Ale
abychom Ezauovi jenom nekřivdili.
V naší paraše o něm
můžeme taky číst: „Ale pro úlovek
ve svých ústech miloval Izák Ezaua.“ (Berešit 25,28) Ezau se staral o svého otce, dělal mu radost
minimálně tím, že mu obstarával jeho oblíbené jídlo. A tak se taky můžeme dočíst v Tóře o
něco dále, že když se pak po letech vracel Jákob domů, vyšel proti němu jeho
bratr Ezau se čtyřmi sty ozbrojenci. A Jákob prožíval strach. Byl to strach
z té zažrané hořkosti, která pořád hlodala v jeho bratrovi? Já bych
řekl, že určitě. Ale Targum Jonatan
uvádí ještě další zdroj jeho strachu: „Jákob řekl: Obávám se Ezaua, protože
byl (kvůli mé nepřítomnosti) po celou dobu zahrnován ctí svého otce.
Jákob
pochopil, jak obrovskou zásluhou je ctít své rodiče a že v tom má Ezau
nesporné zásluhy, proto to ale taky bral i jako dostatečný důvod pro to, aby se
setkání se svým bratrem obával. Takovou váhu má micva ctění rodičů. To ctění v konečné fázi života je to
nejtěžší. Když se vám milovaný člověk ztrácí před očima, člověk kdysi plný síly
a nezdolnosti. Byl jsem nedávno na pohřbu Jana Stráského. O něm se tam vyprávěly doslova zkazky- o
jeho železné vůli. Na spánek si dopřával čtyři hodiny, co bylo navíc, považoval
za promrhaný čas. Na vyléčení rýmy si dával jeden den, na angínu dva. Byl to
samorost, přírodní unikát. Stále na výletech, na horách, na kole, pěšky. Dával
si nesmírnou práci s plánováním výletů a pak nehleděl na okolnosti: plán
se musí dodržet, i kdyby se mělo zhebnout- tak tam zazněl i jeho okřídlený
výrok. A teď si představte, že takový člověk dostane mrtvici a sotva se plouží
na vozíku. Jak to takového nezdolného člověka zasáhne a jak je taky těžké se o
něj starat v takové situaci, kterou si nikdy nepřipouštěl. Jeho děti se o
něj příkladně postaraly, všechna čest. Jako když jsem četl v jednom pěkném příběhu, kdy si ten dotyčný vzal
práci domů, aby se tam zároveň postaral i o svého nemohoucího otce, bez pomoci
jakéhokoli dalšího člověka. A když se ho překvapený rabín ptal, proč si
neoddychne, nenajme třeba sestru, odpověděl mu ten člověk: „Přece mě žádný
cizí člověk nepřipraví o mou micvu!“
Ezau
byl oproti Jákobovi povrchní, rozhodně ne duchovní člověk. Ale i kdyby měl jen
tuto jedinou zásluhu, stojí za to ji připomenout. Když ji Jákob uznal a
projevil bratrovi svou úctu, zbrojnoši se rozešli. Je smutné, ale ne výjimečné,
že dospělí lidé a zvláště příbuzní se celé dlouhé roky pohybují ve sporech- ať už jde o peníze,
prestiž nebo cokoliv jiného. A ještě tragičtější je, když ty spory ukončí až
smrt některého z nich. A pak ten, který tu zůstane jako pozůstalý- křičí
„velkým a nesmírně hořkým pláčem“ – protože si tak jako Ezau uvědomí, příliš
pozdě, že to tak skončit nemuselo…
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire