Avi: Parašat Vaješev (Berešit 37,1 -40,23)

Dnešní draša k parašat Veješev bude o sarkasmu. Děj začíná smutným přběhem o Josefovi a jeho bratřích. Josef byl posledním synem Jákoba, byl to „syn jeho stáří“ (Berešit 37,3), nejmilovanější ze všech. To všichni ostatní synové vnímali se žárlivostí. Když pak měl Josef ještě ke všemu sny, ve kterých se mu bratři klaní, dokonce včetně rodičů, a navíc o bratrech přinášel otci zlé zprávy- o jeho „popularitě“ mezi bratry nebylo třeba pochybovat… A teď k tomu jejich sarkasmu- můžeme tu číst o situaci, kdy on přichází za svými bratry a oni to komentují: „Hle, mistr snů přichází! Pojďte, zabijme ho! Pak ho vhodíme do některé cisterny a řekneme: Sežrala ho divá zvěř. A uvidíme, co bude s jeho sny!“

Ta poslední poznámka je tím sarkamem v nejhorší podobě, jízlivým „vtipem“, sžíravým výsměchem, do kterého se vejde všechna jejich momentální nenávist. Raši k tomuto úryvku cituje midraš, který říká, že nebeský hlas zareagoval na jejich poslední slova: „a uvidíme, co se stane s jeho sny!“ Vy (bratři) řeknete: „Zabijme ho“, ale já řeknu: “Uvidíme, co bude s jeho sny“- uvidíme, čí vůle zvítězí, jestli vaše nebo moje.“ Můžeme si myslet, že Raši chtěl trochu zjemnit ten smutný pohled na bratry Josefa . Že tedy minimálně nemluvili sarkasticky, když už plánovali zabít svého bratra. Vidíte, jak je to nakažlivé, už jsem sám ironický… Raši to podává tak, že i když – chybně- věřili, že si Josef zaslouží zemřít, tak to ale neznamená, že tu záležitost brali nějak na lehkou váhu. V každém případě jim aspoň ten sarkasmus byl cizí, protože to není dobrý způsob pro důstojné a čestné lidi.

Sami dobře víme, že není ironie jako ironie. Vždyť je to dobrý základ většiny vtipů. Někdy slouží jen jako uvolnění a smíchem člověk aspoň odbourá nahromaděné napětí. Vzpomínám si na dobu po roce 68. Po krásném, ale krátkém období, kdy byla na čas zrušena komunistická cenzura a začaly vycházet úžasné knihy, točily se výjimečné filmy a mohlo se svobodně diskutovat, najednou přijely ruské tanky a bylo po všem. A během jednoho roku byla najednou okupace prezentována jako „bratrská pomoc“. Jestli tohle nebyl sarkasmus, tak už nevím co by jím být mělo. A společnost se musela bránit po svém. Když to jinak nešlo, tak aspoň vtipy. My jsme museli mít na hodinu občanské výchovy v sešitě zapsanou nějakou aktualitu z denního tisku. Jeden můj spolužák se s tím nechtěl smířit, aby citoval z tehdejšího tisku, který ve všech svých podobách hlásal jen tu jednu, jejich, pravdu. A tak si začal ty aktuality sám vymýšlet. Vzpomínám si živě na jednu z nich, která byla, jak se v té době říkalo, o zlatou mříž. Zněla tak: Leonid Brežněv (tehdejší ruský vůdce, který rozhodl o naší okupaci) se letos aktivně zúčastnil soutěže v gorodkách. K překvapení všech účastníků se probojoval až do všesvazového semifinále. Odborníci tvrdí, že nás jeho palice ještě překvapí!“ No, co mám říkat, na jeho aktuality jsme se vždycky těšili. A bylo to stejné, jako když se dneska říká: Já nekradu, já čerpám. Co se týče politiky, tak mluvím vlastně plynule sarkasticky...

Pak je ale sarkasmus, který je mimo z jediného prostého důvodu, protože je škodlivý. A Tóra nám zakazuje říkat nebo dělat cokoli, co by škodilo někomu jinému (Vajikra 25,17). Jako příklad jeden rabín uváděl příhodu z ješivy. Měla se tam konat oslava kvůli zakončení studia jedné části Talmudu. Rabín vyzval žáky, aby přinesli z domova nějaké pochoutky. Jeden z těch žáků donesl jahodovou zmrzlinu. Mezi těmi žáky ale byl jeden, který tu zmrzlinu nesnášel. A právě on začal chodit po třídě a poškleboval se: „Není to ta nejchutnější zmrzlina, jakou jste kdy jedli?“ A všichni věděli, že on ji nesnáší a že je sarkastický. Byl tak usilovný ve svém sarkasmu, že nejdřív rozesmál jednoho spolužáka, ale nakonec se smáli všichni. Všichni, až na toho, který tu zmrzlinu přinesl s dobrým úmyslem pohostit všechny. Protože rabín byl zaměstnán něčím jiným, všiml si, že se něco špatného děje, až když se ten jeho žák rozplakal. Rabín je pak poučil, že to není cesta cadiků. Jejch řeč nemá být zahanbující, ale jemná a laskavá a mají prokazovat čest i těm nejvíce prostoduchým duším.