Avi: Píseň Písní

 

  Píseň Písní, Šir ha-širim, známá jako Píseň Šalomounova, je prvním z pěti svátečních svitků, které se čtou při příležitosti různých svátků. Píseň Písní se čte tradičně o svátku Pesach, zvláště o prostředním šabatu osmidenního svátku Pesach.

  Na první poslech je to lyrická, zamilovaná, až lehce erotická sbírka. Proč se něco takového dostalo mezi svaté texty? Protože mnoho talmudských učenců interpretovalo Píseň Písní alegoricky tak, že vyjadřuje Boží lásku k lidu Izraele. Mysticky byla tato alegorie rozvinuta v kabale, zvláště v Zoharu. Ona vůbec poezie má zvláštní moc vyjádřit pocity tak, jak se to běžným jazykem prostě nedá. Moje kamarádka, Karla Staubertová, občas zveřejní nějakou svoji báseň na internetu a mě to vždycky úplně ohromí. Jaká zvláštní energie se dá naskládat do pár slov, jako když se odšpuntuje sopka a najednou se valí nezastavitelná, rozžhavená hmota. O co víc to platí o Písni Písní. Sice ji zřejmě málokdo přečetl sám od sebe, ale i proto je Pesach takovou dobrou příležitostí, jak se k tomu dostat. Kolikrát máme v paměti úryvky, sousloví, aniž tušíme, že jsou právě z této knihy.

  Když jsem se připravoval na tuto drašu, překládal jsem si chasidské příběhy, které se vztahují ke knize Šir ha-širim.  A tak jsem se dostal i k tomu slavnému citátu: „jako růže (lilie) mezi trním“ (2,2). Píše se tu o síle té lásky: „Jsem kvítek šáronský, lilie v dolinách. Jako lilie mezi trním, tak má přítelkyně mezi dcerami. Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj milý mezi syny. Usedla jsem žádostivě v jeho stínu, jeho ovoce mi sládne na rtech. On mě uvedl do domu vína, jeho prapor nade mnou je láska. Občerstvěte mě koláči hroznovými, osvěžte mě jablky, neboť nemocná jsem láskou. Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá.“ (Píseň Písní 2,1-6). Tak to je ta růže mezi trním.

  A teď tedy ten chasidský příběh:  Hospoda, krčma, je tím nejspíš nejmíň perspektivním místem, kde by takový chasid mohl dobře sloužit svému Stvořiteli. Tak o tom byl aspoň přesvědčen jeden chasid, který si přišel vylít svoje srdce rebemu Arje Leibovi, kterému se říkalo Spoler Zeide. Vzhledem k tomu, že si vydělával na svoje živobytí naléváním alkoholu všem druhům vulgárních lidí a neměl jinou možnost než poslouchat jejich hrubý jazyk a vidět neustále jejich neslušné chování, bál se, že by mohl při kontaktu s nimi sám zhrubnout. Spoler Zeide se usmál a řekl: „Zdá se, že chceš splnit svou funkci Žida tím, že dostaneš pytel plný zlatých dinárů, usadíš se v nádherném, čistém paláci, budeš oblečen do hedvábných šatů, s působivým, kožešinovým štrojmlem na hlavě, s policemi na všech stranách naplněnými svatými knihami – a pak budeš moci sloužit Všemohoucímu svou modlitbou a studiem, vycházejícím z čisté a jasné mysli. Ale můžeš mě vzít za slovo: pokud Všemohoucí chce, aby mu každý sloužil bez jakéhokoli rozptylování a překážek – proč? -  copak na to nemá statisíce a myriády andělů? Skutečné potěšení, které nachází v tomto světě pochází od těch, kteří jsou ze všech stran obklopeni překážkami a těžkostmi, až se jim skoro zdá, že jsou uvězněni ve stoce – a navzdory tomu všemu jejich mysl pevně přilne k jejich Stvořiteli a oni úzkostlivě touží po šťastné příležitosti jednoho osamělého okamžiku, kdy k Němu konečně budou moci promluvit jen pár slovy… Tuto touhu žádný anděl nemůže zažít! Nenaříkej proto ohledně svého živobytí, naopak, děkuj za to, že ti dal to privilegium sloužit Mu tímto způsobem – stát celý den v místě nečistoty, a přesto se v nitru svého srdce držet studnice svatosti!“

  K tomu už skoro není co dodat. To, co se odehrává mezi Bohem a námi je láska, kterou můžeme opětovat a těšit se z ní. Vnější okolnosti nemusí být vždycky příznivé, ale to takový vztah může jen prohloubit. A na závěr ještě malý úryvek (8,6-7):

  „Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“