Rút: Draša k paraše Tazri’a

(Volný přepis draši, jak zazněla na mé bat micva. Pokud dáváte přednostu videoverzi, lze shlédnout na facebooku Ec chajim, začátek v čase 1:48:05.)

 

Název týdenní oddílu Tazri’a תזריע je odvozen od slova zara זרע - semeno, zrno; doslova ho tedy můžeme přeložit jako vynést sémě. Hned v první části paraši se píše o zákonech rituální čistoty ženy po porodu. Rodička musí čekat 33 dní, pokud porodila chlapce, nebo 66 dní, stala-li se matkou děvčátka, než může opět přijít do chrámu s obětinami a stát se rituálně čistou. Přináší dvě oběti, zápalnou a oběť smíření. Rabíni se táží: proč zrovna obět smíření? Vždyť žádný hřích nespáchala! Naopak - vyplnila první a nejdůležitější micvu, milujte se a množte se! Rabbi Šimon bar Jochaj to podle talmudického traktátu Nidda 31b svým žákům vysvětloval takto: je proto, že když při porodu trpěla nesnesitelnými bolestmi, přísahala, že už nikdy nebude spát se svým mužem, aby znovu neotěhotněla a nemusela takové utrpení prožívat znovu. Nicméně po porodu, když nastoupí efekt mateřských hormonů, lásky k novorozeněti a k manželovi, rodička svého neprozřetelného slibu lituje a proto jej musí odčinit obětí smíření.

Jiná část paraši se naopak týká pouze mužů. Cituji verše Va-jikra 13:40-41: A muž, jestliže mu vypadají vlasy na hlavě a stane se plešatým, je čistý. A jestliže ztratí vlasy na čelní straně hlavy a stane se plešatým, je čistý. Ačkoli tyto dva verše zní jako zdvojení téhož, není tomu tak. Hebrejština má totiž dva výrazy pro plešatost podle typu: קֵרֵחַ kere’ach, kdy nejprve mizí vlasy na temeni hlavy, tzv. kolečko, a גִבֵחַ gibe’ach, kdy plešatost začíná u čela a koutů. Ani jeden z typů vypadávání vlasů však není příčinou rituálního znečištění. Z této bohatosti hebrejštiny můžeme usoudit, že ani ve starověkém Izraeli nebyla plešatost mužů ničím výjimečným.

Hlavním tématem paraši Tazri’a a následující Mecora (které se často spojují do jedné) je nemoc zvaná צרעת cara’at nebo odvozená מצורע mecora. Dnes už nemůžeme přesně určit, o jaké onemocnění se vlastně jednalo. Do angličtiny se často překládá jako leprosy, do češtiny potom výrazem malomocenství, ale z kožních projevů a krátké doby izolace, jak je popisuje Tóra, můžeme jen stěží předpokládat, že by se jednalo o leprotické onemocnění jak jej známe my, tedy způsobené Mycobacterium leprae. Také nezapomeňme na to, že naše paraša se týká rituálnícho znečištění, nikoli medicínských problémů. Proto také člověk, u kterého se cara’at objevila, nechodí k lékaři, ale za knězem.

Slovo מצורע mecora se vyskytuje na dalších dvou zcela nezávislých místech v Tóře. První je Šemot 4:6, kdy Hospodin poprvé promluví k Mošemu a instruuje ho, aby odešel do Micrajim a vyvedl odtud jeho lid. Na důkaz toho, že Hospodin skrze Mošeho může vykonat velké zázraky, mu přikáže, aby strčil ruku do záňadří. Když to Moše udělá a vytáhne ji, vidí, že ruka vypadá jako malomocná, doslova bílá jako sníh. Když ji opět schová a pak se na ni podívá, vypadá zase zdravě, úplně jako předtím.

Druhou zmínku najdeme v Be-midbar 12:10: tentokrát se מצורע mecora objeví u Mošeho sestry Miriam poté, co s Aharonem mluvili nehezky o svém bratru Mošem. Hospodin to samozřejmě slyší a velmi ho to rozčílí. Proto Miriam raní oním tzv. malomocenstvím a ona musí zůstat 7 dní v izolaci a teprve poté může tábor táhnout dál. V tomto případě rabíni spojují slovo מצורע mecora s výrazem מוציא רע moci ra, „vynáší zlo“ - objevuje se jako trest za לשון הרע lašon ha-ra, tedy zlé řeči, pomlouvání. Věřím, že po dobu izolace měla Miriam dost času přemýšlet nad tím, co provedla, litovat svého činu a vyvarovat se do budoucna takového nečestného jednání.

Podle naší parašy musí v případě rituálního znečištění trávit postižený minimálně 7 dní v izolaci. Ovšem my při slově izolace máme zcela jiné asociace. Již před více než 2 roky vypukl covid a nám všem přeházel životy. Často nám zabránil chodit do školy, do práce, navštěvovat kamarády a příbuzné, cestovat - a taky scházet se v synagoze. Přestože disponujeme spoustou technických vymožeností, díky kterým se na dálku propojíme s dalšími lidmi, zjistili jsme, že osobní kontakt nic nenahradí. Věřím, že díky tomuto těžkému období si více budeme vážit reálných sociálních kontaktů, a doufám, že se nezopakuje situace, kdy nebude možné se vídat s lidmi, které máme rádi.

Sama jsem zažila izolaci mnohem dříve, než vypukl covid. Jako 13letá dívka jsem těžce onemocněla a musela trávit dlouhé měsíce v nemocnici, 300 km od domova, bez přátel, rodiny, školy... Bylo to pro mě velmi těžké období, kdy jsem se cítila fyzicky hodně špatně, užívala léky, podstupovala různá vyšetření a operace a na tohle vše jsem byla v nemocnici sama. Přitom zrovna v takové situaci člověk, natož dítě, potřebuje co nejvíc psychické podpory, kterou mu poskytne kontakt s milovanými lidmi - ale je od nich naopak odříznut.

Z této těžké doby mám ale i jeden velmi zajímavý, pozitivní zážitek. Ležela jsem tehdy jako asi 14leté děvče samozřejmě na pediatrii. Jednou došli mí dětští spolupacienti s rozzářenými očima. Prý přijdou klauni. Toto sdělení mě nikterak neuchvátilo; pomyslela jsem si, že na takovou věc jsem už velká, a rozhodla jsem se je ignorovat. Odpoledne klauni přišli na návštěvu i na náš pokoj a já se tvářila, že tam vůbec nejsou. Dařilo se mi to výborně do chvíle, kdy jeden z klaunů přišel ke mně, podával mi malý balónek a požádal mě, ať ho hodím do sáčku. Ještě trapnější, než tak učinit, mi v tu chvíli připadlo ho odmítnout, tak jsem hala bala bez míření míček odhodila. Nevím, jak se to v tu chvíli klaunovi povedlo - nejspíš to byl jeden z kouzelnických triků - ale míček chytil do pytlíku! V tu chvíli mě to tak překvapilo, že jsem se přes veškerý odpor musela začít smát. Nálada se náhle uvolnila a já pochopila, v čem spočívá kouzlo zdravotního klauna.

I když vám to může připadat jako šílenství, zdravotní klauni jsou skvěle vycvičení profíci, kteří dovedou na tváři i těch nejsmutnějších a nejutrápenějších pacientů vyčarovat úsměv. Dnes už navštěvují nejen dětské nemocnice, ale i domovy pro seniory. Dají nemocným na chvíli zapomenout na jejich trápení, uvolnit se, zrelaxovat a uvědomit si, že na světě existuje i spousta příjemných věcí. A pozitivní emoce, které se s tímto pojí, pomáhají tělu na cestě k uzdravení. Sama přispívám na zdravotní klauny už mnoho let a beru to vlastně jako jednu z forem bikur cholim, návštěvy u nemocných, což je důležitá micva, která zabraňuje nemocnému právě v pocitu izolace.

Sama mám člověka, kterého můžu označit jako svého osobního zdravotního klauna. I když nemá profesionální trénink, vždy mě dovede rozesmát a mně pak najednou všechny problémy a těžkosti připadají řešitelné a méně mě tíží. Možná i mezi vašimi blízkými někdo figuruje jako zdravotní klaun - a nebo naopak tak sloužíte vy osobně někomu jinému. Jsem nesmírně vděčná, že takto funguje má domovská synagoga, kde se členové podporují, rozesmívají a mohou od sebe vzájemně načerpat energii pro zvládání každodenních starostí.