Letošní Pesach máme za sebou. Vždycky je ten poslední den svátku takový zvláštní-na jednu stranu se těším, že si zase dám chamec a na druhou stranu mi je líto, že svátek končí. Tento rok byl Pesach náročnější v tom, že Šmuli odmítal téměř všechno, co jsem uvařila. Zatímco vloni měly maca-lasagne i pesachový "quiche" z brambor velký úspěch, letos se jich ani nedotkl. Svátky tak přežil o vaječných omeletách, macesech s arašídovým máslem (ideálně maca ašira-tedy maces dělaný z vajec a džusu, který aškenazim obvykle o Pesachu nejedí) nebo kozím sýrem, zeleninové polévce a rýži s olivovým olejem. A litrech mléka. A když už svátek skončil a vypadalo to, že se Šmuli zase vrátí k alespoň trochu normální stravě, dostal chudák střevní chřipku.
Vzhledem k těmto jídelním komplikacím a tomu, že jako každý rok jsem měla po prvním sederu žaludek totálně na vodě, jsem přemýšlela, zda by nakonec nebylo lepší mít na Pesach kuchyň milšig. Ale obávám se, že by tím svátek ztratil hodně ze svojí jinakosti. Pokud bychom dál jedli kitnijot, pak by se sváteční menu v podstatě nijak nelišilo od našeho běžného stravování, jen s tím, že by chyběl chleba. Kdybychom přestali jíst kitnijot, prožili bychom týden na bramborách, vejcích, sýru a rybách, což by sice splňovalo nárok na jinakost, ale nebylo by to zrovna sváteční. Takže ten kompromis, že sice jíme kitnijot, ale máme fleišig (čili sváteční) kuchyň je nakonec asi nejlepší způsob, jak zdůraznit odlišnost pesachového týdne od zbytku roku. Jen budu muset nějak modifikovat sederové menu a místo bramborového kuglu dělat k masu s omáčkou jen brambory, aby můj žaludek zvládl oba sedery bez větších obtíží.
Jak jsem psala na facebooku, letos před svátkem vůbec nebylo k dostání mražené gefilte fiš (problém byl také se slunečnicovým olejem a strouhaným kokosem) a tak jsem se odhodlala k domácí výrobě. Kapr se tady v tuhle roční dobu vůbec nedá sehnat, ale bělomasé mořské ryby fungují také. Koupila jsem jednu celou, kterou mi rovnou nafiletovali a k tomu nějaké filety z jiného druhu ryb (všechno to byly treskovité ryby, nebo tak něco, mělo to ploutve a šupiny, takže ok). Nepoužívala jsem namleté mandle, ale jen macesovou mouku a limitovala množství cukru a nešetřila s pepřem. Takhle se dělá gefilte fiš na litevský způsob. Cukr je typický pro polskou verzi. Gefilte fiš se mi povedlo a mám z toho velkou radost. Není to něco, co bych se chystala vyrábět často, ale na druhou stranu už vím, že to zvládnu a není třeba se toho bát.
Co se sederů týče, plán byl jednoduchý-nechat Šmuliho odpoledne spát tak dlouho, jak bude chtít a pak večer ho nechat vzhůru, dokud neodpadne, ale nesnažit se ho udržet až do konce za každou cenu. Problém byl v tom, že v pátek před prvním sederem byl Šmuli tak natěšený, že jeho odpolední siesta nebyla nijak extra dlouhá. I tak ale vydržel až do Šulchan orech někdy kolem půl desáté. Šmuli samozřejmě večeřel už před začátkem sederu, než přišli hosti a při večeři kladl Elimu všechny ty otázky, které jsou napsané v Ma ništana. Už jen speciálně prostřený stůl se sederovým talířem, polštářky a slanou vodou na namáčení dokázaly vyprovokovat dětskou zvědavost a otázky. Rabíni to fakt měli dobře promyšlené! I když, jak už jsem psala výš, jeho nadšení pro macesy a Pesach vůbec, bylo na konci svátku výrazně nižší...
Tak zase za rok! Třeba i v Jeruzalémě...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire