Pinchasův příběh jsme začali číst už v minulé paraše. Izraelité se začali spouštět s krásnými Midjánkami (podle Rašiho, který čerpal z midrašů, na radu Biláma, který nemohl sice Izrael proklít, ale "dobrou" radu Balakovi dát mohl) a krásné Midjánky je svedly k modloslužbě. Pinchas, kohen, se na to už nemohl dívat a když Zimri, významný muž, si zcela veřejně odvedl Midjánku Kozbi, dceru hodnostáře, do svého stanu, vešel za nimi a oba je probodl kopím. Bez výslechu, bez možnosti obhajoby, bez soudu. A pak mu Hospodin dá smlouvu míru (brit šalom)! Není divu, že takový příběh velmi zneklidňoval rabíny. V židovství se nějaké spontánní mstitelství nepěstuje, naopak halacha určuje velmi podrobně, jak má vypadat soudní proces (který v případě aplikace v podstatě brání tomu, aby někdo byl skutečně odsouzen, zejména v hrdelních přích) a braní spravedlnosti do vlastních rukou nepřichází do úvahy. Jak tedy interpretovat celou záležitost? Rabi Kook například tvrdí, že pouze osoba, která takto jedná z čistě nesobeckých důvodů, nechová v srdci žádnou zášť a má zcela čisté motivy, může takovou věc provést. Z toho vychází Neciv (Naftali Cvi Jehuda Berlin), který interpretuje Boží požehnání v tom smylsu, že brit šalom je Boží pomoc při boji s vnitřním nepřítelem-protože i když Pinchas jednal nezištně, zabití dvou lidí bez soudu jím muselo otřást a brit šalom byl tedy příslib duševního vyrovnání se se situací.
Otázka nejčistších motivů a nezištnosti však zůstává otevřená. Jak poznáme, že naše motivy jsou skutečně správné a že nastala krajní situace, ve které je skutečně nutno jednat a že jsme to my, kdo má udělat něco, co odporuj zákonu, ale je to nezbytné pro záchranu celku? Moje odpověď je, že nevíme. Nevíme a nemůžeme vědět. V principu bychom se takovým situacím měli vyhýbat. Je totiž velmi snadné sklouznout k tomu, že si budeme myslet, že naše úmysly jsou čisté, ale ve skutečnosti budeme poháněni nějakým dobře skrytým sobeckým motivem. A pokud přeci jen přistoupíme k činu, musíme počítat s tím, že jsme se třeba mýlili a budeme po zbytek života za svůj omyl pykat. Pinchas nevěděl předem, že jeho čin bude Hospodinem schválen ex post facto. Pinchas se velmi snadno mohl vzápětí ocitnout před tribunálem a následně na popravišti, takových Pinchasů bylo...je nutné, aby Pinchasův čin zůstal jako výjimka potvrzující pravidlo, nikoliv jako inspirace náboženským fanatikům. Existují i komentáře (cituje je Nechama Leibowitz), které říkají, že Pinchas se ve skutečnosti opravdu před soudním tribunálem ocitl a teprve Hospodin ho z toho "vysekal". I to může sloužit jako připomenutí, jak výjimečná situace to byla a že není radno ji opakovat.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire