Tuhle větu říkáme truchlícím, když po Lecha dodi přicházejí v pátek do synagogy, nebo když od nich odcházíme po návštěvě během šiva-sedmi dní nejintenzivnějšího smutku, které začínaji hned po pohřbu.
Je to věta, kterou říkáme už stovky let, leckomu může znít jako fráze, ale když se nad tím zamyslíme, tak hloupá zase není. Truchlící v jejich nejhlubším smutku nikdo jiný než Nejvyšší utěšit nemůže. Když se o to pokusíme my lidé, dost často plácneme nějakou strašnou pitomost, jako třeba Jobovi přátelé, když ho přišli utěšit a svým "utěšováním" mu naznačili, že si za své trápení může sám, že není bez viny. Nebo jak vzpomíná rabi Lichtenstein, talmid chacham (učenec), který přišel utěšit po smrti jeho ženy rabiho Hutnera (významný charedi rabín) a plácal něco o tom, že jeho žena je teď ve světě spravedlivých. Rabi Hutner pak rabimu Lichtensteinovi citoval Midraš Vajikra Raba: "Každý talmid chacham (učenec), který postrádá moudrost (daat) je horší než hnijící zvířecí zdechlina." Někdy je prostě lepší mlčet a jen být přítomen.
A tak po zprávě o tragickém úmrtí Mošeho Váni, košer vinaře z Chrámců, je lepší neříct víc, než: "Ať Vás Bůh utěší spolu s ostatními truchlícími Sionu a Jeruzaléma".
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire